Můžete nás sledovat na Facebooku

logo msk cele gif

Domov Příbor, příspěvková organizace, je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem

 

logo pri org msk

 Poskytovatelem příspěvku na provoz služeb Domova Příbor, příspěvková organizace je Moravskoslezský kraj.

logo asociace poskytovatelu

 

Příběhy pečujících a ocenění jejich práce

obrázek Superhrdinové pečovatelé
Vážení příbuzní, přátelé a známí seniorů Domova Příbor, p.o.,

velmi vás všechny zdravíme a přejeme pevné zdraví, a to zejména v této "zvláštní době". Moc děkujeme za to, že společně můžeme zvládat tuto situaci tak, aby péče o vaše blízké byla co nejlepší a oni se cítili spokojení i přes všechna "opatření" a překážky, které překonáváme již od jara 2020. 

Do konce května 2021 probíhá malá anketa na téma "Příběhy pečujících", kterou organizuje tým Ježíškova vnoučata (znáte v rámci vánočních dárků pro seniory). 

Pokud byste chtěli ocenit práci našich zaměstnanců a jmenovitě "nominovat" toho, který Vašemu blízkému seniorovi udělal něčím obyčejně "neobyčejným" radost, nebo naopak něčím neobvyklým, nese v sobě laskavost .... Jednoduše jeho práce je posláním a dělá TO, co z Vašeho pohledu stojí za to, aby to bylo vysloveno, zveřejněno, pak napište tento "příběh" na: 

Prvních 300 pečujících tým Ježíškových vnoučat obdaruje jedinečným tričkem s motivem zdravotníků a pečovatelů superhrdinů z pera českého kreslíře Štěpána Mareše. Vybrané příběhy zveřejní na webu Ježíškových vnoučat, facebooku, ale i ve vysílání Českého rozhlasu. Tak, aby se o nich dozvědělo co nejvíce lidí. Aby byli inspirací ostatním i pozitivním zrcadlem české geriatrie.

Moc děkujeme za všechna poděkování a ocenění práce našich zaměstnanců. 
 
Ukázkou může být malý příběh zaznamenaný slovy pana Martina Poruby, aktivizačního pracovníka:

Vzpomínka na muže s houslemi

Někdo sbírá přísloví, jiný anekdoty, mně se daří díky svému zaměstnání sbírat každé slovo, každou myšlenku obyvatel našeho Domova pro seniory v Příboře. Možná i Vy jste se někdy zamysleli, jaký život asi měli naši starší spoluobčané, než se dostali k nám do Domova, kde prožívají měsíce a roky svého života a kde už se v menší nebo větší míře musí spolehnout na pomoc jiných lidí, nás pracovníků. Občas mně má zvědavost nedá a musím se zeptat, často mne sami senioři obdarují svými vzpomínkami na dětství, mládí, rodinu, partnery a pracovní život. Mám možnost si prohlédnout s nimi staré fotografie a kus jejich povídání si můžu odnést ve své paměti,nebo si zaznamenat na papír. Všechna ta povídání a vzpomínky lidí nám mohou pomoci při našich zoufáních nad nějakým nedostatkem, a vlastně si pak můžeme říct, že žijeme ve šťastné době, kdy zemi nezmítá válka, máme co jíst, neprší nám na hlavu apod. Rád bych se se svými střípky z vyprávění a zážitků podělil i se čtenáři a chtěl bych Vám nastínit, jak těžký život si „naši senioři“ prožili, ale zároveň chci poukázat, že přesto všechno radost a veselí může patřit k podzimu života, který u nás v Domově pro seniory prožívají.

     Velice často si vzpomenu na již zesnulého pána v letech, který byl silně věřícím a od mala přísně vychováván. Pocházel z Valašska a maminka mu zemřela, když byl ještě malý kluk. Patřil mezi aktivní seniory, kteří se snažili smysluplně využívat svůj čas, a jak sám říkal, když mu pán Bůh ten čas nadělil, proč jej mrhat ležením v posteli a nicneděláním. Snad díky rozpravám o víře jsem získal větší důvěru a dozvěděl se od tohoto muže mnoho informací o dětství, kdy chodíval bos na pastvu, o poměrech na Valašsku, o bojích partyzánů v horách, ale také o jeho vztahu k hudbě a jak v mládí hrával na housle. Velikým překvapením pro mě bylo, když jednou vytáhl ze skříně starý futrál a v něm měl schovány stařičké housle, které dostal od svého děda. V tu chvíli ve mně rostla touha uslyšet zvuk této památky a přál si, aby je tento staříček rozezvučel. Zdráhal se, že mnoho let na ně nehrál a již zapomněl. Přesto se mi dostalo té pocty a při jedné návštěvě u něj na pokoji jsem uslyšel melodii houslí, které pamatovaly všechny ty události, o kterých mi vyprávěl a snad ještě starší. Má touha však nebyla uspokojena a v hlavě se mi rodil plán, že o tento zážitek by se mohl podělit s ostatními uživateli. Bohužel přemlouvání a jakákoliv motivace se zdály být zbytečnou záležitostí, sám jako trémista tomu rozumím, ale jednoho dne se stal malý zázrak. Každé pondělí jsme se s muži scházeli na „Pánském klubu“, kde jsme si různě povídali, prohlíželi si sběratelské artefakty, promítali si a hrávali vědomostní hry. A  právě to jedno pondělí bylo jiné, výjimečné. Tento vetchý stařeček dorazil, v jedné ruce držel hůl, o kterou se opíral, v druhé dřevěné pouzdro. Vytáhl z futrálu skvost ozdobený strunami a sešlý patinou a zahrál na něj několik lidových písniček. A i když bylo znát, že jeho prsty mnoho let struny nehladily, prožíval každý tón jako nejlepší světový virtuóz a my jej pak ocenili potleskem, který jej naplnil štěstím a mne pocitem, že se podařila dobrá a hezká věc. Tento muž již mezi námi není a věřím, že mu nebeští andělé hrají ještě na starší housle za jeho odvahu, optimismus a víru v Boha, s jakou prožil svůj život.

Autor: Martin Poruba, Aktivizační pracovník Domova Příbor